Římská božstva, #3 Příchod nových bohů

[Česká stránka]

8.7.2020, 02:00 > Starověk > Antický Řím
https://www.memento-historia.cz/clanek/60/rimska-bozstva-3-prichod-...
V posledním ze tří článků věnovaných římskému náboženství se detailněji podíváme na božstva, která Římané přejali od jiných národů a získali na velké popularitě. V minulých článcích na toto téma jste si již mohli přečíst o přístupu Římanů k náboženství a jejich hlavní trojici bohů. Dále si také prohlédnout rozsáhlý přehled mnoha římských božstev. Je pravdou že většina z nich byla inspirována zejména jejich řeckými protějšky.

Ale samotná tato božstva chápeme jako původní římská. V průběhu času však do římského pantheonu božstev přibylo několik výrazných bohů. Ti byli přímo převzati z jiných náboženství bez výrazných změn a nedošlo tak k vytvoření vlastní římské varianty. Někteří z nich si zejména ke konci republiky a v následném císařství získali velkou oblibu. Jeden z nich dokonce tak velkou, že zničil všechna ostatní náboženství.

Isis

Bohyně Isis původně pochází z Egypta, kde její jméno znělo Eset. Římany používané jméno Isis je jeho řecká varianta. Jde o velmi staré božstvo, které je doložené již kolem roku 2400 př.n.l, tedy v době stavby pyramid. Právě na nich je Eset ikonograficky zobrazena.

Nástěnná malba bohyně Eset z hrobky Setiho I., cca 14. stol. př. n. l. Zdroj: wikipedia.org, Ägyptischer Maler um 1360 v. Chr. / Public domain

V klasickém pojetí šlo o velice kladnou bohyni, která oplývala hlavně pozitivními vlastnostmi jako ušlechtilost, krása a věrnost. Od Egypťanů se kult bohyně snadno dostal k Řekům někdy kolem 5. století př.n.l. Řecký chrám na ostrově Philae, založený Prolemaiem I., dokonce fungoval až do 6. století našeho letopočtu.

Do Říma dorazilo uctívání bohyně Isis kolem 2. století př.n.l. avšak poměrně dlouhou dobu byli její vyznavači pronásledováni. Až v prvním století našeho letopočtu začala být běžně tolerována a postupně získávala na větší oblibě. Brzy poté ji byl postaven vlastní chrám v Římě a koncem listopadu se slavil svátek na její počest, tzv. Isia. Největší obliby mezi běžnými obyvateli se dočkala v průběhu 2. a 3. století.

Římská socha bohyně Isis z 2. století. Zdroj: wikipedia.org, Capitoline Museums / Public domain

Mithras

Mithras je starým íranským zarathuštrický božstvem smluv a práva, však také jeho jméno v překladu znamená "smlouva" nebo "svazek". Dle pověsti se Mithras zrodil ze skály v jeskyni. Jeho hlavním činem bylo skolení býka (tzv. tauroktonie), které bývá nejčastěji zobrazováno na jeho oltářích. Skolení představuje oběť, kterou je obnovena plodnost světa a vesmíru. Tím je zachráněn celý svět a život na něm.

Svatyně tohoto boha byly podzemní umělé či přírodní jeskyně. Hlavním prvkem takové svatyně byl oltář s výjevy z Mithrova života, kde dominovala právě tauroktonie. Zasvěcenci Mitrhova kultu se dělili do sedmi úrovní (otec, sluneční běžec, Peršan, lev, voják, ženich a havran). Postup mezi jednotlivými stupni obnášel vykonání tajného rituálu, kdy musel žadatel prokázat svoji odvahu, chytrost a odolnost. Během obřadu zasvěcenci nosili pestrá roucha a masky, které se pro každý stupeň lišily. Součástí některých obřadů bylo také obětování býka a následná hostina, kde byla obět konzumována.

Římský reliéf tauroktonie. Zdroj: wikipedia.org, LoneWolf1976 / CC BY-SA

Velkou oblibu si Mithras získal u vojáků a také u některých císařů. Největší rozmach pak zažíval během 1-4. století. Avšak poté, co byly v říši zakázány krvavé oběti, nastal rychlý úpadek Mithrova kultu. Pro něj totiž obětování býka byl v podstatě nejdůležitější z náboženských aktů. Díky své oblibě představoval mithraismus velkou konkurenci pro rané křesťanství. Brzy poté, co bylo křesťanství ustanoveno státním náboženstvím římské říše, staly se svatyně a další památky častým terčem útoků, ve snaze zničit vše, co by připomínalo dřívějšího konkurenta. Pokud by nedošlo k tak prudkému vzestupu křesťanství, je dost možné, že by jeho dominantní roli by zaujal právě mithraismus.

Trajánův sloup - komiks antického Říma

Mimo fanoušky antiky pravděpodobně Trajánův sloup není příliš známou památkou. Však také nejde o žádnou monumentální stavbu jako Colloseum, Circus Maximus nebo Akvadukt v Segovii. Přesto je právě tato stavba pr... celý článek

Ježíš Nazaretský

Na rozdíl od ostatních božstev je Ježíš skutečnou historickou osobou. Zmiňuje ho velké množství historických autorů, například Plinius mladší, Tacitus, Suetonius, nebo původně židovský historik Flavius Iosephus. Datum jeho narození není známé, ale patrně to bylo krátce před začátkem letopočtu v Nazaretu. Toto židovské území bylo tou dobou pod vládou Říma a v hlavním městě světa v té době seděl na císařském trůnu Augustus.

O Ježíšově dětství a dospívání se mnoho informací nedochovalo. Sdílnější je k nám historie až po Ježíšově příchodu do Jeruzaléma kolem roku 30. Ten ležel v římské provincii Judea, jejímž správcem byl Pilát Pontský. Podle dochovaných informací šlo o velmi krutého vládce, nedbajícího místních zvyků. Císařský purpur v té době již nosil druhý císař, Tiberius. Události odehrávající se v Judei však zřejmě nijak konkrétně neovlivnil.

Jedna z nejstarších kreseb Ježíše v synagoze Dura Európos, 3. století Zdroj: wikipedia.org, Yale University Art Gallery / Public domain

Události z období Ježíšova působení v Jeruzalémě jsou hojně popisovány biblí, my se ale spíše zaměříme na následný vývoj křesťanství v římské říši. Do konce 1. století se nová víra začala rozšiřovat zejména ve východních provinciích. Největší komunita byla v Sýrii, konkrétně pak v Antiochii. Víru na nová území aktivně roznášeli misionáři, z nich je nejznámější patrně Pavel z Tarsu. V této době vzniká i první křesťanská komunita v samotném Římě, jde však zřejmě o poměrně nepočetnou skupinku.

V průběhu 2. století zažívá víra velký rozmach. Nejdříve opět na východě, kde v mnoha oblastech začíná jít o náboženství většinové. Křesťanství se lépe dařilo ve větších městech, venkovské obyvatelstvo zůstávalo věrné svým starým bohům. V průběhu 3. století se začalo náboženství více prosazovat i v západní částí římské říše. Rozmach ovšem nebyl pouze geografický ale i sociální. Nejdříve šlo o víru obyčejných obyvatel, postupem času si ale získávala i vyšší a vládnoucí vrstvy. V tétě době křesťanství vyznávalo kolem 15% obyvatel celého císařství, šlo tak stále o minoritní víru, rostoucí trend byl však jednoznačný.

Malba Ježíše v římským katakombách, 4. století. Zdroj: wikipedia.org

Římským císařům se nové náboženství nejdříve nelíbilo a jeho vyznavači tak byli často pronásledováni a náboženství bylo zakazováno. Tyto činy však nedokázaly zamezit rostoucí popularitě nové víry. Zvrat znamenal rok 313, kdy císař Konstantin I. Veliký vydal milánský edikt. Ten uznával křesťanství jako oficiálně povolené náboženství. Císař sám velmi aktivně víru propagoval a snažil se ji propojit se státním aparátem. Další vládci střídavě křesťanství podporovali i zavrhovali. Avšak za vlády císaře Theodosia (konec 4. století) se tato víra definitivně stala státním náboženstvím a ostatní pohanská náboženství byla zakázána. Na sklonku římské říše tak křesťantví získalo již neotřesitelnou pozici. Přestože uvnitř církve došlo k několika rozkolům, dokázalo křesťanství přečkat i pád samotné římské říše a naopak ještě v Evropě zesílit. Postupně se tak stalo dominantním náboženstvím celého starého kontinentu a této pozice se nevzdalo dodnes.

Autor: Petr Němeček